Na konci dubna jsme se sjeli ze všech koutů republiky do Toulovcových maštalí, na místo daleko od civilizace a jejích výdobytků; mezi skály, kde telefony nemají signál; do údolí, kde se ptáci překřikují s šuměním potoka.

A příjezd to byl velmi krušný, ve společenské místnosti nám šla pára od úst a prsty na nohou mrzly pod teplými ponožkami. Asi nejedna matka zapochybovala o tom, zda s dětmi zůstat, či radši neodjet zpět do teplého domova. Celý večer silní muži řezali dříví, potmě nalezené v okolních lesích, topili v krbu o stošest, ale na teplotě místností se to bohužel nepoznalo. Naštěstí jsme si alespoň mohli půjčit neomezený počet přikrývek a zachumlat se na noc pořádně v postýlkách s novými matračkami.

Situaci zachránil Pavel, který nelenil, v pět ráno vstal a zatopil v kamnech. A topil celý den, celou noc, celý den…. a když jsme odjížděli, bylo už v ubytovně skoro teplo. Velký podíl na tom mělo samozřejmě také počasí, které se jen zlepšovalo. Od sobotního chladného, deštivého dne jsme se přes nedaleké nedělní tornádo dostali až k příjemnému slunnému pondělnímu dni.

V místní chladné a vlhké jídleně jsme jedli (např. výborné Lahváčkovic langoše), ale hlavně jsme se zde věnovali hudebnímu rozvoji s dětmi, nácviku studánkové slavnosti a došlo i na nějaké to dospělácké muzicírování. Děti se chodily ohřát ven do potoka, kde budovaly přehrady, ve stráni nad potokem stavěly domečky a v louži u parkoviště pozorovaly pulce. Dospělí se taky občas zašli ven ohřát a namočit (podobně jako ty děti:-). Neteklo nám sice tolik z potoka do gumáků, zato po nás tekly proudy vody z dešťových intenzivních přepršek. Díky tomu ale pan Poláček objevil kouzelná místa ve skalách, kam jsme se zašli všichni podívat i druhý den.

Ani slavnostní den se neobešel bez dobrodružstí, k naší studánce jsme totiž nedorazili všichni. Jak víme z nejedné pohádky, skály jsou zrádné a kdo nezná cestu, neradno mu zůstávat pozadu. Naštěstí Marjáku ani Andrey nesežral drak, hejkal ani je nesebral vodník, ale jenom překročily bludný kořen a po slavnosti se živé a zdravé objevily zpátky ve Vranicích. Studánce jsme museli zpívat v lehkém oslabení. I tak se nás na břehu potoka sešlo dost, studánku jsme obklopili ze všech stran a náš zpěv se nesl údolím….. no, do daleka jistě ne, ale aspoň do nejbližšího okolí určitě.

Při závěrečném kolečku jsme se shodli na tom, že místo, ač k nám bylo zpočátku nevlídné, je okouzlující, paní správcová je velmi milá, ubytovací prostory jsou plně vyhovující a že se sem moc rádi vrátíme někdy příště.