Oblast Kralického Sněžníku ležící na severním rozhraní Moravy, Čech a Polska je již po téměř 50 let cílem pravidelných výprav veškerého Pištictva jakož i členů a přátel Collegia pro arte antiqua. Podmanivost tohoto koutu přírody a prožitky naplněný čas dětství i zrající dospělosti určily zásadně životní běh mnoha lidí, kterým učarovaly kopce, lesy a potoky. Kralický Sněžník se tak vryl nesmazatelnou stopu do mnoha duší. Tyto stránky budiž malým poděkováním.
Samotný “program” Králický Sněžník byl vlastně zahájen ještě hluboko před možností vzniku Collegia pro arte antiqua v polovině 70. let 20. století pod křídly nejrůznějších – často kuriozních – organizací. Kromě lesních brigád začal péčí o chaty v oblasti a dobrodružným objevováním tehdy ještě relativně málo dostupných a civilizovaných kopců. A vlastně pokračuje podobně dodnes. Jen z někdejších jinochů začínají být už skoro plesniví dědci a kdysi skotačící děti už do kopců buď nechodí a nebo tam pravidelně jezdí s vlastními dětmi.
Kralický Sněžník a Collegium
Někdejší hluboké lesy a relativně čistá příroda Kralického Sněžníku učarovala už začátkem sedmdesátých let zakladatelům Collegia natolik, že sem od té doby pravidelně zajíždějí k rekreačním a pracovním výpravám. Prvotní romantický duch společných setkání s krajinou a jejími kopci nahradilo brzy vystřízlivění urychlené brutálními zásahy socialistických správců lesa, kteří systematicky rozsáhlými holosečemi plenili staleté porosty zděděného lichtensteinského dominia. Rychlou zkázu tohoto malebného zákoutí dovršilo dobudování Chvaletické elektrárny. Ta, kromě trvalého přídělu sirných emisí, posílala do zdejší přírody též svoje zaměstnance na zotavenou. Stavba odpovídajícího kolosálního rekreačního střediska, spolu se souběžným budováním lyžařského zázemí Rudou hvězdou z Brna v 80. letech 20. století položila neblahý základ dnešnímu megalomanskému projektu resortu Dolní Morava. Ještě komunisty naplánovaná a v 90. letech minulého století nakonec přece jen uskutečněná bezprecendentní stavba vysoko položené dřevařské svážnice v nejcennějších partiích masivu už byly jen posledními hřeby zaraženými bezcitně do duše zdejší přírody.
Původní hospodáři
Rozsáhlý lesní komplex byl, kromě hospodářského využití, odedávna vyhledáván jako oblíbený lovecký terén. Majitelé panství – Liechtensteinové – vybudovali na podporu lesního hospodaření i lovu na přelomu 19. a 20. století důmyslnou síť cest, chodníků a loveckých chat, které s větším nebo menším štěstím odolávají odlidštěnému přístupu státních lesních správců dodnes. Spolu s několika dalšími drobnými stavbami tak chaty i mechem porostlé stezky, obepínající v nepřehledném spletenci úbočí kopců, zůstávají dnes jediným dokladem zašlé slávy. Jsou dokladem doby, kdy les byl skutečnou a nepominutelnou přírodní hodnotou a hajný jejím zasvěceným správcem a ochráncem.
Do začátku sedmdesátých let byla dominantou Kralického Sněžníku vyhlídková věž. Zbylá hromada kamení dnes už jen vzdáleně připomíná zašlou slávu tohoto zajímavého místa. Okolní kopce jsou naštěstí ještě stále na svých místech …
Objevovaní
Od roku 1972 započalo, a prakticky dosud stále trvá, objevování krajiny Králického Sněžníku. Systém lesních loveckých stezek umožňoval uskutečňovat nikdy nekončící průzkumné výpravy do tehdy jinak těžko přístupných strání, roklí a suťových polí. Propojoval nejen jednotlivé větší komunikace, ale především lesní chaty sloužící k úkrytu lovců nebo v nižších partiích i lesních dělníků před nepřízní počasí. Běžný turistický ruch, navíc v té době zanedbatelný, se omezil na tři značené turistické cesty spojující se na vrcholu Kralického Sněžníku (1424m). Tak bylo možné oddat se celé dny bloumání lesními zákoutími bez setkání s civilizací, které tolik vyhovovalo romantickému rozpoložení mladých lidí z Collegia vyrostlých v prostředí města.
Symbolem celé oblasti se pro mnohé stala kamenná plastika slona, která jediná odolala jako důkaz někdejší slávy v šedesátých letech zbořené Liechtensteinovy turistické chaty pod vlastním vrcholem nedaleko pramenu řeky Moravy.
Cestou k šťastným zítřkům
V sedmdesátých letech začala také éra plošné devastace lesních porostů rozsáhlými holosečemi, které se nemilosrdně zahryzávaly do dosud téměř neporušeného zeleného koberce obepínajícího celý horský masiv. Několikahektarové mýtní pásy, geometricky se zařezávající do lesa, nezapřely lásku lesních inženýrů k rýsovacím prknům. Ještě dnes – téměř po třiceti letech – jak dokumentuje přiložená fotografie, je tento zásah vidět. Statisíce kubíků kvalitního dřeva byly vyměňovány za tolik potřebnou zahraniční měnu. Krajina postupně měnila tvář v produkční mozaiku – zahrádku na pěstování dřeva.
Neméně problematickou se ovšem stala následná snaha o obnovu. Mýtní pásy byly už prakticky po celé 20. století monokulturně osazovány nepůvodními druhy smrku, které nejsou odolné vůči zdejšímu drsnému počasí. Ty dnes hromadně umírají také podporovány změnou půdního chemizmu a nastalými klimatickými proměnami posledního desetiletí. Holiny se vyšplhaly zásluhou kůrovcových, větrných i emisních kalamit až na temena kopců, kde bude zalesňování díky náporu větrů a značnému množství dlouho se držícího sněhu mnohem obtížnější, než v závětří spodních partií v údolí.
Tumovi Collegiu
Časté návštěvy tolik milých kopců samozřejmě vyžadovaly i nějaké skromné zázemí. Na pravidelných lesních brigádách jsme pracovali pod dohledem pana lesního Františka Tumy a jeho milé paní Marie. Ta na nás měla dohlížet, aby práce za něco stála. Ale nakonec se z nás stali přátelé a sdílená blízkost umožnila využívat zázemí chat i ochrany pana lesního. Darovanou důvěru jsme opláceli – a prakticky dodnes splácíme – péčí o lovecké chaty a jejich mobiliář. A to i přes to, že se pan hajný Tuma už nějakou dobu stará o les někde na věčnosti a paní Tumovou už v lese také nepotkáte.
