O podzimních prázdninách jsme se sešli v omezeném počtu se suplovaným vedením uprostřed pražského sídliště, abychom aspoň trochu zachovali tradici a nevypadli úplně z rytmu pravidelného cvičení na hudební nástroje. Od počátku to bylo takové všelijaké, nebylo jisté kdo se nás ujme, jestli vůbec má smysl se scházet a jak si celkově bez pana Poláčka poradíme. Nakonec jsme se ale všichni loučili s úsměvem na tváři v dobré náladě a pocitem dobře odvedené práce.
Velkou zásluhu na tom měl samozřejmě Kryštof Hlavnička, náš suplující dirigent, se kterým jsme každý den 3 hodiny věnovali pečlivé práci na několika skladbách. Kromě Bachova chorálu a zpívané antifony jsme zkoušeli rychlou Scaramelu a na La Folii jsme se učili přidávat francouzské zdobení. Kryštof ocenil naší spolupráci, my zase ocenili především jeho trpělivost. Ani on, vlastně ani my, jsme nevěděli předem co od toho druhého čekat a ukázalo se, že si dobře rozumíme.
Často jsme poslouchali věty jako např.:
- “Super, to bylo dobré, ale ……”
- “Začali jste jinou rychlostí, než jsem zadal. Takže znova, protože já se nedám a začněte opravdu podle mě.”
- “To bylo dobré, ale jsou tu před námi ještě určité výzvy. Měli bychom to trochu odlehčit, udělat z toho hudbu. Pak je tu samozřejmě výzva rytmická. Ale největší práce v našem případě, je výzva intonační”
- “Mám pocit, že jsem tady zaslechl nějaké lokální nejasnosti, je to tak? “
- “Výborně, tamburína tu zůstala.”
- “Takže začneme znova a tentokrát už to vyjde.”
Počasí nám velmi přálo a tak jsme mohli každý den vyrazit někam na procházku. Prošli jsme si Vyšehrad a na Slavíně jsme se zastavili u hrobu Antonína Dvořáka. V pátek večer jsme vyrazili do víru velkoměsta a v Klementinu navštívili kostel sv. Salvátora, kde náš suplující dirigent působí jako kostelník a měli jsme díky němu možnost projít si kostel doslova od sklepa až na půdu. I na zvon jsme si zazvonili. Sobotní venčení nás zavedlo do blízkého okolí školy, kde jsme si v Milíčovském háji uvědomili, že Praha umí být i příjemně klidná.
Poslední večer převzala do svých něžných otěží Terka Jílková a u varhan jsme si dali chvilku improvizačních pokusů. Protože přiznejme si to, pan Poláček nám chyběl a tak jsme pokračovali v jeho šlépějích, protože on by jistě takový večer do programu zařadil. I přes den jsme na něj často myslívali, obzvlášť ve chvílích, kdy nám něco nešlo a nebyli jsme si jistí. V pátek ráno jsme se téměř 20 minut dohadovali nad změnou rytmu ve fantazii sestě, až jsme nakonec museli nechat náš spor na rozsouzení Kryštofovi.
S milovaným panem Poláčkem jsme byli aspoň v telefonickém kontaktu, padl návrh závěrečnou přehrávku živě streamovat, aby mohl být při tom. Nakonec nás technické vybavení (ale především strach z toho, že si neodpustí komentář:-) přimělo opustit myšlenku živého přenosu a pořídili jsme pouze záznam.
Nejbližší příští možnost hudebního setkání, tentokrát již s panem Poláčkem, bude ve Slušticích na konci ledna.
